Studie se objeví v říjnovém čísle zahraničního časopisu ACS Nano, takže kdo máte možnost se k tomuto měsíčníku dostat, rozhodně nahlédněte. Jak se zdá, řešení (opět) tkví v rafinované aplikaci našich stávajících znalostí z jiných oborů.
Jako obvykle má podobný nápad mnoho potenciálních využití a přímo se nabízí to medicínské. Kupříkladu o možnosti přinutit jednotlivé součásti krve cestovat tam či onam na přání doktorů sní již celé generace lékařů. Ovšem nemusíme se nutně držet na poli lékařském - zřejmě málokoho by nelákala představa samoopravujících se materiálů na mikroskopické úrovni či (ale to už bude opravdu hodně vzdálená budoucnost) procesorů přeskupujících se dynamicky do optimální podoby v závislosti na typu úlohy.
Ale dosti bylo snění, obraťme pozornost k faktům: Tým Marka Geoghegana a jeho kolegů se již snaží o průlom v oblasti nanotechnologických materiálů (tzn. těch s průměrem kolem 1/50 000 tloušťky lidského vlasu) roky, teprve nyní ovšem hlásí zásadnější průlom. Prozatímní prvotní úspěchy sice jakési byly, ovšem vyžadovaly k pohybu molekul obří a komplexní stroje, které navíc nebyly spolehlivé na 100 %.
Tentokrát se vědci rozhodli sáhnout po dvou typech povrchů. Jeden s vlastnostmi hydrofilními (přitahuje vodu) a druhý s atributy hydrofobními (odpuzuje vodu). Region mezi těmito dvěma oblastmi se projevuje takzvaným energetickým gradientem, který v sobě ukrývá potenciál hýbat i mimořádně malými předměty stejně spolehlivě jako těmi velkými dopravní pás. První testy vypadají více než slibně - maličkaté objekty z polymerových molekul se skutečně pohybovaly do žádaného směru.
