Vezměme si typický příklad z praxe: Hlava velkého vrtáku se zavrtává stále hlouběji a hlouběji do země a pomalu se prokousává skálou. Mezitím jsou již desítky senzorů plně zaměstnány takovými úkoly, jako 
je odečítání tlaku nebo vyhodnocování porózity. Je zřejmé, že jsou tyto senzory vystaveny skutečně extrémním podmínkám (tlak, teplota, vibrace, ...).
Důvod, proč podobné senzory potřebujeme, je jistě každému zřejmý, ale raději si dovolíme tuto informaci osvěžit: Pomáhají totiž inženýrům a geologům na povrchu svými údaji zjistit řadu důležitých informací, třeba to, zda se v místě nachází naftové ložisko.
Doposud byla situace taková, že průměrný senzor přežil maximálně do rozmezí 80-125 °C. Jak se ale dostáváme stále hlouběji pod zem, teplota se samozřejmě příslušně zvyšuje. Vědcům z Fraunhofererova Institutu a Systems IMS v Duisburgu se však podařilo posunout omezení dnešních technologií – zvládli vytvořit tlakové senzory, jež poklidně pracují i kolem teplot 250 °C.
Běžný senzor je kombinace čidla a EEPROM (obsahuje kalibrační data a ukládají se sem načtené údaje). Vědci ovšem zjistili, že když na destičku se senzorem přidají i oxid křemičitý, výrazně se tím zvýší elektrické stínění a takto i celková odolnost. A právě to je způsob, jakým bylo dosaženo cca 3-4x lepších výsledků, nežli je dnes běžné. Nové senzory by tedy měly vysadit až někde kolem hranice 350 °C.
