Z informací získaných z http://arxiv.org/ftp/physics/papers/0211/0211001.pdf vyplývá, že největší silový efekt nastane, když je plus pól přiveden na tenkou elektrodu kondenzátoru a mínus pól zdroje na širokou alobalovou fólii. Což mám vyzkoušeno, protože jsem začal experimentovat bez jakéhokoliv předchozího studia po vzoru strýce z knihy Saturnin (Z. Jirotka). Podle klasických pravidel namazaných krajíců http://murphy.ic.cz/ jsem to samozřejmě zapojil opačně. Teprve až když jsem ze zoufalství po mnoha pokusech přepóloval zdroj, se objevil první náznak pohybu. Máte-li ovšem dobře postavené vznášedlo, poletí Vám i při opačném napájení (mně se alespoň poslední prototyp usilovně klepe a poskakuje). Jinak je možné podle informací uvedených na netu lifter zvedat i střídavým napětím s vysokým kmitočtem a jako optimální se zatím jeví stejnosměrné pulsní napájení (na což už ostatně přišli i konstruktéři ionocraftu). Pulsní režim si lze snadno představit pomocí animovaného gifu na adrese http://jnaudin.free.fr/lifters/ekpsim/index.htm.
Obr.13 - Jednotlivé fáze iontového toku a simulace tvaru elektrického pole lifteru
V popisu pod obrázkem se dočtete, že vysoký kladný potenciál v blízkosti drátku (červeně) vytrhne z molekul plynu elektrony čímž vzniknou kladné ionty (oranžový mrak), které jsou přitaženy k záporné elektrodě (zeleně). Ionty klesají po siločarách elektrického pole (viz obr. 7 patentu lifteru) velkou rychlostí a pak po dopadu na zápornou elektrodu ztratí náboj. Dále je tam psáno, že dopadající molekuly díky své energii vybudí další emisi elektronu v záporné elektrodě a vytvoří tak další oblak tentokrát záporných iontů (modrý mrak) Ten je setrvačností proudících molekul a odpudivou silou od záporné elektrody dále odsouván pod lifter. Pěkné vysvětlení principu včetně jevu nazývaného koronový výboj (ten je nádherný, stačí si pustit lifter ve tmě) a fyzikálních rovnic je i na http://sudy_zhenja.tripod.com/lifter_theory/how.html.
Nicméně, zatímco se všichni pachtí se stejnosměrnými modýlky, vynalezl autor článku Evgenij Barsoukov (takový Tesla stejnosměrných lifterů, předpokládám, že po té co svět obrátil naruby, dal k dispozici bezplatně a bezelstně výplody svého ducha, šel bádat nad něčím mnohem užitečnějším) lifter nové generace s šestinásobnou účinností letu. Na stránce najdete výsledky simulací (mathcad) a vysvětlení principu buzení víceelektrodového lifteru pomocí fázově posunutých střídavých zdrojů. Základem objevu je myšlenka, že největší část energie se spotřebuje na ionizaci molekul a pomocí uvedené modifikace lifteru se jednou vytvořené ionty využijí k pohonu několikrát, než dojde k jejich rekombinaci. Vysvětlení letu ve vakuu, plastikovém sáčku apod. opět odkládám jako námět do případné diskuse. Nicméně vynálezce ionocraftu řekl: „Nevynalezli jsme vesmírný koráb, ale atmosférické letadlo“ a já s tímto názorem souhlasím. Ostatně velmi solidně vypadající stránky http://www.blazelabs.com/l-vacuum.asp na kterých jsou grafy, fotky, a výsledky pokusů v laboratorní vývěvě s téměř dokonalým vakuem (The lowest pressure that the system can achieve is of 6E-6 mbar … kam se hrabou skleněné zvony amatérů, že) vyvracejí dosti přesvědčivě silové účinky lifteru ve vzduchoprázdnu uveřejněné na jiných stránkách. Takže i já se zatím přikláním k dříve naznačenému předpokladu, že v domácích podmínkách, nelzevytvořit dostatečně hluboké vakuum. Ale i pře toto zklamání je možné si postavit úžasnou hračku.
Obr.14 - Obrázky z výzkumu, který vyvrací silové účinky lifteru ve vakuu
Pro praktickou konstrukci z popisů principu letu vyplývá, že je třeba maximálně usnadnit ionizaci na kladné elektrodě. Drátek zastupuje klasický hrot a musí být proto velmi tenký. Mě se osvědčilo rozpletení slaboproudé licny. Opatrně jsem drátek nahřál nad plynovým sporákem a pak jsem s popálenými prsty stahoval izolaci a sakrujíc rozplétal tenounké drátky. K napájení samozřejmě potřebujete zdroj a možností, jak snadno získat vysoké napětí mnoho není. Principiálně můžete laborovat s vysokonapěťovým transformátorem pro zapalování mazutových kotlů, trafem pro neóny, či elektrické ohradníky, s Teslovou cívkou (transformátorem), zapalovací cívkou do auta a diodovými kaskádními násobiči. Po několika marných pokusech s násobiči jsem nakonec použil standardní monitorové napájení. Ale jste-li tvořiví, můžete se inspirovat následujícím schématem.
Obr.15 - Příklad jednoduché amatérské konstrukce zdroje vn (schéma v programu MicroCap)
Je samozřejmě možné realizovat i různá další zapojení amatérských vn zdrojů, jejichž schémata jsou snadno dostupná na internetu. Pravdou ale je, že nejjistější a nejschůdnější cestou je použití vyřazeného barevného monitoru či televize. V Brně se dá na elektronickém šrotišti firmy Re..m (doplňte si dvě, písmenka) zakoupit monitor s fungujícím zdrojem vysokého napětí v ceně okolo padesáti korun a desky z monitorů povalujících se na hromadě na dvoře jsou přibližně za dvacetikorunu. Můžete samozřejmě opatrně vyvést napětí i z monitoru Vašeho počítače. To však nedoporučuji, protože se mi jeden starý monitor podařilo zničit neustále se opakujícími výboji. Dá se také usoudit, že větší obrazovka bude mít výkonnější zdroj. Já jsem použil vyřazený analogový čtrnácti palcový monitor a ten umožňuje odebírat přibližně dvě miliampéry při napětí 25 kilovoltů. Řada mých neúspěchů byla ale pravděpodobně způsobená tím, že můj zdroj není po několika výbojích zcela v pořádku a nedrží své napětí na maximu, což jsem si ověřil vysokonapěťovou sondou až úplně nakonec.
Způsob vyvedení vysokého napětí z monitoru je velmi jednoduchý. Po odkrytování uvidíte na obrazovce gumovou přísavku, která odvádí z grafitové vrstvy za normálního režimu dopadající elektrony ze stínítka obrazovky. Přísavku je možné odchlípnout a lehce vypáčit ven. Pak je nutné ji dostatečně oddálit od obrazovky, aby neskákaly jiskry mezi sklem obrazovky a volným koncem. Vzhledem k tomu, že kapacita obrazovky zvyšuje tvrdost zdroje, je vhodnější nebezpečný sršící konec vrátit na místo podle převzatého obrázku (což jsem ale zatím nezkoušel). Záporný pól lze získat krokodýlkem kdekoliv na vhodném místě kostry. Pro jistotu znovu a znovu připomínám, že napětí je skoro tisíckrát větší než je hodnota libá lidskému tělu ˘. Takže pracujte pomalu a s rozmyslem, ať se nedostanete do černé kroniky. Nejlepší je pokusy ovládat z bezpečné vzdálenosti síťovým vypínačem na prodlužovačce.
Dále si dejte pozor na to, že vysoké napětí má podivuhodné a nečekané vlastnosti. Izolace klasických vodičů je naprosto nedostatečná, takže pokud povedete klasické vodiče k lifteru blízko sebe (stačí překřížení) budete třeba překvapeni ohlušující ránou, jak se probije izolace a zdroj půjde do zkratu (zkušenosti). Rozbočovací destička s paralelní řadou zdířek (je vidět na obrázku z mých pokusů), se také probije, atd. atd. Pokud se Vám při pokusech přetrhne drátek, zjistíte s údivem, že proud prochází i po povrchu umakartového stolu. Drátky stačí sukovat, není třeba pájet a dokonce je můžete slepovat kontaktním lepidlem (což je krám s malou izolační pevností). Prostě při zapojování udělejte široký okruh, tak aby se nikdy nic nekřížilo a udržujte přehledné a uklizené pracoviště. Zbytky drátků a jiné torza z předchozích pokusů jsou téměř neviditelné ale spolehlivě zničí další prototyp. Obvod ale nedělejte ani zbytečně velký, protože drátky srší, což jsou zbytečné energetické ztráty koronou a monitorový zdroj jen tak tak dodává energii potřebnou pro let. Prostě mějte stále na paměti, že je to vysoké napětí a je zapotřebí se podle toho chovat a i po překonání prvního strachu je zapotřebí mít neustále přiměřený respekt! Ovšem pro větší modely je nutné postavit něco pořádného (http://www.americanantigravity.com/powersupplies.html, http://www.blazelabs.com/e-exp13.asp apod.)
Další problém, který musíte vyřešit je ukotvení modelu a přivedení napájecího napětí. Zde se můžete inspirovat fotografiemi hotových úspěšných realizací uveřejněných na http://jlnlabs.imars.com/lifters/logbook/index.htm. Většinou se používá nějaká láhev se zastrčenou dřevěnou podpěrou na kterou se model zavěsí. Já jsem použil zbylou balzovou špejli, kterou jsem zastrčil do torza krabice na CD prodávaných ve spindlu. Střední sloupek jsem pomocí páječky nahnul tak, aby jím šla prostrčit nakloněná špejle. Kotvící vodiče jsem kapkou sekundového lepidla přilepil terčíky alobalu ke spodnímu prstýnku z alobalu. Kotevní lana jsem pak rovněž přilípnul kousky špejlí k umakartovému stolu, ale můžete samozřejmě použít i lepící pásku. Pokud dobře nevyřešíte ukotvení k pracovnímu stolu, užijete si podobně jako já startů v přemetech s výboji a hořícími modely. Mé první modely byly buď příliš těžké pro mé uspořádání pracovního stolu a ne zcela funkční zdroj, anebo jsem konstrukci vylehčoval tak dlouho, až vzplály krajní třísky podpěr. Nakonec jsem skončil u extrémně lehkého kruhového modýlku, který jsem vytvaroval na kopytě – kelímku od instantní polívky. Podpěry tvořené rozčtvrcenými brčky na limonádu jsou přichyceny kapkou lepidla k vrchní části spodní kruhové elektrody. Do kónovitého kelímku jsem malými nůžkami udělal dírku ve vzdálenosti 3,2 cm od horního okraje elektrody (3 cm uváděné na netu se ukázaly při pokusech jako nedostatečné). Přiložením horního konce brčka jsem pak ve správné vzdálenosti nůžkama mohl udělal dírku do horních částí nosníků. Horní drátek je pak protahován těmito dírkami, protože původní lepení kontaktní, lepidlem se kvůli malé izolační pevnosti stékajícího lepidla neosvědčilo. Kvůli maximálnímu odlehčení je spodní samonosný kroužek alobalu pouze dva a půl centimetru široký, ale asi by šlo použít i klasickou třícentimetrovou šířku (třícentimetrový kroužek už obstojně startoval ze stolu a pak efektně v blescích padal dolů). Horní závěsy jsou chyceny na čtyřech podpěrách, aby se nedeformoval tvar kroužku. Spodní uchycení tvoří tři drátky a protože se při neúspěšných pokusech lifter překlápěl a přilepoval k umakartovému stolu, je jako startovací rampa použit zbylý podstavec z monitoru.
Obr.18 - Mé neúspěšné (ohnivé) a úspěšné experimenty (mám i videa)
No a co říci na závěr? Přeji šťastný let, nezabijte se a nečuchejte k tomu. Nezapomeňte si také prohlédnout koronu ve tmě. U mého modelu se vytváří na horní hraně alobalu řetízek modrých perliček, bohužel fotografii jsem zatím nepořídil, protože můj model nestojí klidně a snaží se utrhnout ze svých kotvících lan. Je úžasné to vidět letět a to i přesto, že se nejedná o žádná kouzla odporující oficiální vědě. Mé nic nevážící alobalový prstýnek s drátky na plastových podpěrách potřeboval v optimálním případě čtyřicet wattů, aby se udržel ve vzduchu. Proud kolísá od jedné do čtyř miliampér (deprézský miliampérmetr v sérii) a na zdroji kolísá podle jeho momentálního stavu napětí od sedmnácti do pětadvaceti kilovoltů (měřeno klasicky vysokonapěťovou sondou s hrotem a avometem). Pokud Vás to chytlo za srdce, uvádím poslední link http://jnaudin.free.fr/html/lftcmk3.htm na řiditelný lifter. Pokud je mi ale známo, zatím se nepodařilo postavit autonomní letadlo, tj. takové, které by uneslo i svůj zdroj energie potřebný k letu. Přeji hodně štěstí ve Vašich pokusech a znovu připomínám, pracujte s rozmyslem a opatrně.
Ing. Robert Láníček
lanicek@ centrum.cz
lanicek@ centrum.cz
Komentáře
Zdravím vím že asi nedostanu
Zdravím vím že asi nedostanu odpověď kvůli uchycení lifteru ale lze ho roztočit kolem své osy aby se vznášel a zároveň točil ? Děkuji