Tím, že inženýři a vědci vytvoří nějaké nanočástice, je hotova jen polovina problému. Ještě je totiž potřeba je správně zorganizovat, aby korektně a efektivně fungovaly. Kdo by v této souvislosti snad tipoval, že se k tomu použilo jiného technologického zlepšováku, tak by sázku prohrál.
Paní Jen Cha z univerzity v San Diego a její tým zjistila, že jednou z velmi efektivních možností, jak nanomateriály dopravit na příslušné místo je využít biomolekul, jakými jsou třeba DNA, RNA či proteiny. Detaily celého procesu se mimochodem objevily nedávno i v magazínu Nature Nanotechnology.
Bylo však třeba překlenout jeden problém: Samostatně se přeskupující biologické struktury jsou obvykle pro dnešní nanomateriály ještě pořád velmi malé a naopak finančně dostupné litografické technologie jsou zase příliš velké. Vědci se ale s tímo zádrhelem vypořádali velmi elegantně – za pomoci vytvoření syntetické DNA, díky které bylo možno operovat v měřítku cca 5-100 nm.
Celá idea zní na první poslech poměrně nenápadně, ovšem její dopad bude zcela bez přehánění globální – ačkoliv si to mnozí neuvědomují, nanotechnologie obvykle pracují s miliony, miliardami a biliony stejných konstrukcí, jež je třeba dokonale seřadit a zorganizovat. Bez podobného pečlivého umístění by samozřejmě nebylo možno vytvořit žádnou komplexnější elektroniku na nanotechnologiích stavící. DNA je pro tyto účely navíc jak dělaná, vědci ji dnes totiž umí ohýbat doslova jak je potřeba.
