Není žádným tajemstvím, že se zvyšuje počet mobilních zařízení člověka obklopujících a zároveň hladových po elektřině. Dnes bychom jen těžko již našli někoho bez mobilního telefonu, ovšem žádnou vzácností nejsou ani notebooky, notebooky, PDAčka, GPSky, multimediální přehrávače a desítky dalších. Mobilní spotřebitelská technika slouží obvykle perfektně jen do té doby, dokud se vyskytujeme poblíž zásuvek, stačí ovšem na pár dní vyrazit do přírody a hned si člověk uvědomí, jak závislý na elektřině vlastně je. A právě tento problém se snaží řešit vodíková mobilní nabíječka pocházející z dílem firmy Horizon Fuel Cell.

Zařízení má poměrně nenápadný tvar kombinující válcovitou nádržku na vodík a běžné kvádříkové tělo. Lze díky ní napájet prakticky libovolné mobilní zařízení. Zdůrazňujeme ještě jednou slovo "mobilní", jelikož je příslušenství určeno výhradně pro elektroniku, která se spokojí s příkonem do 3 W.

Sbírka podporovaných zařízení je samozřejmě omezena jen fantazií svého majitele - kromě již zmíněných PDA, smartphonů, mobilů a komunikátorů si s podobným dodáváním energie dokážeme představit také VHF vysílačky, světelné zdroje všeho druhu, GPSky, digitální fotoaparáty, herní konzole a mikro-projektory. Port s 5 V / 400 mA je mimochodem běžný microUSB, takže není případně problém koncovku na druhé straně upravit.

Vodíková náplň (jmenuje se "HydroSTIK") je samozřejmě vyměnitelná a má naoko podobu běžné baterie a pozor, jedno příjemné překvapení - na rozdíl od běžných nádrží obsahuje HydroSTIK vodík v pevném stavu a nikoliv plynný a natlakovaný. Navíc lze HydroSTIK snadno doplňovat z běžných natlakovaných lahví či vodně-elektrolytických zařízení. Každý HydroSTIK pojme 15 Wh energie, což stačí kupříkladu k nabití 4-6 běžných mobilů ši 2-3 3G smartphonů.

• Zdroj: http://www.horizonfuelcell.com/electronics.htm

Celá věc napadla Jessicu Lindquist (toho času pracující na Washingtonské univerzitě), která se v rámci svého studia (týkajícího se množství a výskytu sněhových srážek) setkala s následujícím problémem: Vědecké stanice sledující počasí stojí 10 000 USD jedna. Všimla si též ale, že čidla z ledniček přijdou jen na 30 USD kus a přitom dokážou sledovat teplotu stejně dobře (každou hodinu po 11 měsíců v roce a to v jakkoli náročném terénu).

Konstrukce detektorů je velmi originální a nijak si nezadá s nápadem. Několikacentimetrové senzory jsou umístěny do tenisových míčků, jež jsou poté částečně vyplněny štěrkem (to kvůli setrvání na místě). Aplikace senzorů je neméně originální a jen doufáme, že se inspiruje více branží ? k umisťování na vysoké stromy slouží obyčejný vrhač tenisáků, který jde sehnat v kterémkoliv hračkářství. Senzory v míčcích tak jde díky němu navíc umisťovat i tam, kde se o tom vědcům doposud ani nesnilo, jako třeba na skalní stěny apod.

Podotýkáme, že pozadí toho všeho je přísně vědecké. Lundquistová a lidé kolem studují, jak horské srážky v podobě sněhu či rozpuštěné vody ovlivňují společnosti druhů a prostředí v nižších nadmořských výškách. Vůbec jde o věc, které by dnes věda mohla věnovat co nejvíce pozornosti ? nakonec hory tvoří ? povrchu Země a horské řeky poskytují kolem 40 % vody lidským populacím. (Pitná voda se na horách samozřejmě objevuje především ve formě tajícího sněhu.)

Studovaný problém sice nevypadá pro našince se studnou na zahradě nijak přehnaně zajímavě, ale je v některých oblastech doslova kritickou znalostí. Jde totiž o to, že hory jsou leckde celoroční zásobárny pitné vody, v nichž sníh zadržuje vodu dostatečně dlouho na celou sezónu (a jen postupně odtává). Je tudíž důležité znát, jak tento proces ovlivní globální oteplování a zda bude vody dost i tehdy, když sníh roztaje rychleji. Nemluvě o riziku povodní samozřejmě.

• Zdroj: http://www.sciencedaily.com/releases/2009/12/091214101404.htm

Vědci již vyvíjejí 3D procesory chlazené zevnitř miniaturními kanálky šířky lidského vlasu, jež obsahují chladící tekutinu měnící se v plyn a poté opět kondenzující. Tato technologie se aktuálně zkoumá v rámci projektu CMOSAIC týmem z EPFL (švýcarská ?Ecole polytechnique fédérale de Lausanne?), což je sesterská organizace ETH Zurich.

IT oblast je od dob svého vzniku až dodneška neustálou honbou za většími rychlostmi. Proto jistě nepřekvapí, že vědci doufají, že se jim podaří vyvinout procesory běžně 10x rychlejší, nežli je dnes zvykem. Přitom by tyto nové procesory měly mít na 1 ccm stejný počet tranzistorů jako je neuronů v lidském mozku. To je přirozeně hodnota, jaké prozatím nikdy žádný CPU nedosáhl.

Není to tak dávno, co měly naše procesory jediné jádro. Jak ale stoupal během let výkon, zjistili brzy inženýři, že procesory začínají být při teplotách přes 85° C nespolehlivé. Za účelem překonání tohoto fyzického limitu se nakonec začaly objevovat procesory s více jádry, jež se o úlohy pěkně podělily. I dnes se nejběžněji setkáme u PC s dualcore či quadcore, ovšem výjimkou nejsou ani hodnoty znatelně vyšší.

3D procesory pokračují tam, kde skončila teorie více jader. Je tu ale přeci jen jedna zásadní změna ? jádra jsou zde ?štosována? nad sebe a nikoliv vedle sebe, jak je dnes zvykem. Vertikální stavění má tu výhodu, že lze poté jednotlivé jádra snadněji (a především rychleji) propojit. A právě v tom je veškerý trik ? data díky tomu totiž tečou mezi jádry až 10x rychleji.

Prvních 3D procesorů se máme dočkat u superpočítačů kolem roku 2015 a cca někdy v 2020 i u běžných produktů určených pro spotřebitelský trh.

• Zdroj: http://www.sciencedaily.com/releases/2009/12/091211131607.htm