Nejprve trocha teorie
V zářivce vydává světlo luminofor nanesený na vnitřní stranu trubice, na který dopadá ultrafialové záření z vnitřního výboje v trubici zářivky. Ten vzniká působením elektrické energie mezi dvěma elektrodami v prostředí směsi par rtuti a argonu.
Aby tento výboj vznikl musí však proběhnout následující proces:
Po připojení zářivky k síti zapálí doutnavka ve startéru zapálí a počne ohřívat bimetalový spínač. Ten sepne a zkratuje tak doutnavku, která zhasne. Protože bimetal má určitou tepelnou setrvačnost, po dobu jeho sepnutí teče velký proud omezený jen sériovou tlumivkou (a odporem žhavících vláken) přes žhavící vlákna koncových elektrod. Jejich vysoká teplota ionizuje směs par uvnitř trubice, zejména v okolí vláken , takže odpor mezi elektrodami klesne. Mezitím bimetal chladne , jeho kontakty se rozpojí, obvod se přeruší. Tím ale vznikne na tlumivce napěťová špička která mezi elektrodami nastartuje doutnavý výboj, který způsobí ionizaci celého obsahu trubice. Již při prvním výboji poklesne napětí mezi elektrodami pod mez potřebnou pro nastartování doutnavky startéru, takže ten zůstává mimo hru. A zářivka svítí a svítí. Někdy.
Celý systém startování je již z principu nespolehlivý – mechanický kontakt bimetalového spínače, doba žhavení závislá na tepelné setrvačnosti - a tak není divu, že při rozvoji elektroniky došlo brzy i na zářivky. Nejprve šlo jen o náhradu startéru, ale to bylo jen dílčí řešení. Úspěch přinesly teprve systémy elektronického předřadníku které nahrazují nejen startér, ale i těžkou tlumivku. Dnes již existují i obvody které umožňují řízení jasu /stmívání) nebo odstraňují stroboskopický efekt napájením kmitočtem v řádu desítek kHz.
Následujících pár schémat přináší malou ukázku jak takové obvody vypadají.
