Člověk nemusí být ani vystudovaný letecký inženýr, aby mu bylo jasné, že deformaci kostry helikoptéry těžko otestuje jinak, nežli spuštěním z výšky na zem. Americká NASA má na testování pádů navíc celou specializovanou jednotku nazvanou Landing and Impact Research Facility, jež sídlí v Hamptonu.
Po odpočtu byla helikoptéra na snímku prostě shozena na beton, což se podepsalo hned na několika věcech: Lyžiny se nárazem naprosto zdeformovaly, rozbila se některá skla a postavy uvnitř se posunuly vůči čelnímu sklu takovou rychlostí a pod takovým úhlem, že poškození páteře by bylo v realitě takřka jisté.
"Cílem každého z výzkumů, který se zaobírá dynamikou dopadů, je vyvinout maximální znalost dopadové odezvy daného předmětu, letounu či vozidla," sdělila k věci Karen Jackson, jinak vesmírná inženýrka dohlížející na průběh testu. "Jakmile totiž jednou známe tuto odezvu, můžeme hned nato začít s hledáním cest, jak zlepšit její nárazovou charakteristiku."
V prosinci 2009 byl uskutečněn první "let" tohoto modelu (známého jako MD-500), který byl svržen z výšky 10,7 metru. Uvnitř byly (stejně jako ve druhém případě) 4 postavy a na 60 senzorů. Mimochodem, u postav se ještě na vteřinku zastavme – 3 imitovaly pouze velikost běžných osob, zato čtvrtou tvořilo navíc i speciální torzo obsahující přesně simulované orgány.
Podmínky pro oba testy byly shodné - helikoptéra nepadala kolmo, ale pod úhlem 33° a s rychlostí cca 53 km/h. Rozdíl mezi pády byl jediný - první proběhl toliko s helikoptérou samotnou, ovšem druhý i se speciálním pádovým pohlcovačem nazvaným zatím pracovně Deployable Energy Absorber. Rozdíl byl prý překvapující - jedině díky DEA helikoptéra přežila první pád natolik dobře zachovaná, že ji bylo možno použít podruhé i bez tohoto doplňku a zkontrolovat rozdíly - DEA u prvního pádu zredukoval nárazové přetížení o více jak 3 g.
