Pokud jde o energii na cestách, tak má člověk v zásadě na výběr z trojice základních přístupů. Lze přenášet další energetický zdroj, z nějž se dobíjí zařízení za běhu či po vyčerpání. Taktéž již dnes existují i solární nabíječky všech představitelných druhů i velikostí. A v neposlední řadě se občas objeví i pohon mechanického rázu, což třeba u svítilen není špatná věc - člověk má o starost méně, když nemusí řešit výměny baterií. Existují samozřejmě i řešení kombinovaná - kupříkladu není problém narazit na solární nabíječku s vlastním akumulátorem apod. Jako nejlepší (rozuměj "nejméně obtěžující") se leckomu jistě jeví varianta se solárním dobíjením, ovšem solární panely se za nenápadné a "pohodlné a skladné" dají při větších velikostech označit jen velmi těžko.

Jak nám již jednou ukázal pan Newton a řada podobných osobností před i po něm, někdy se stačí jen pořádně dívat a zajímavý vynález je na světě. Tentokrát napadlo společnost Konarka, resp. její výzkumníky a inženýry, zkombinovat funkci běžného šatstva a solárního článku do jednoho. Idea je to promyšlená již od samého počátku - jelikož se nenacházíme v rovníkové Africe, je u nás standardem chodit v oblečení. No a když už člověk chodí v oblečení, proč do něj nezabudovat i solární konvertor? Ovšem pozor, nejedná se o nějaký trapně přišitý panel na záda nebo břicho, jak by jeden možná čekal, ale kompletní návrh speciálního solárního vlákna, z nějž by mělo jít tkát tkaniny a tedy i celé šaty.

Článek na toto téma nedávno publikoval magazín Science Magazine, kde nesl jméno: "‘Solar Power Wires Based on Organic Photovoltaic Materials" a podepsáni pod ním byli vice-prezident výzkumu firmy Konarka Dr. Russell Gaudiana a také technologický vedoucí Christoph Brabec (podezřele české jméno...).

Ale obraťme již pozornost k vynálezu. Nerezovou ocel šířky lidského vlasu (zhruba 100 mikronů) je nutno pokrýt postupně trojicí vrstev, aby se z ní stal funkční fotovoltaický článek. Drát druhý o průměru cca 50 mikronů je tažen vedle něj a jak napovídá jeho pokrytí stříbrem, tvoří zde druhou elektrodu. Oba tyto dráty jsou poté obklopeny průsvitným polymerem, který je jednak fyzicky chrání a v neposlední řadě samozřejmě také i elektricky izoluje.

Výsledná "solární nit" je schopna sesbírat a přeměnit zhruba 3 % sluneční energie, což se sice na první pohled nezdá jako mnoho (a popravdě ani není...), nicméně světlo přímé či odražené dopadá přes den prakticky neustále, takže k pohánění drobnější elektroniky by to bylo ažaž. Navíc pokud uvážíme plochy, v jakých by se tkanina používala (oblek, speciální celta, potahy na gauči...), stává se celá věc ještě zajímavější.

První prototyp solární nitě měl zhruba kolem stovky metrů a dá se předpokládat, že vlákno půjde spřádat v prakticky neomezené délce. Z něj se pak již může uplést naprosto cokoliv dle fantazie výrobců. Jen jsme zvědavi, ve kterých místech bude umístěna zásuvka či budou trčet ze saka kabely...

Odkazy

• Zdroj - Science/AAAS  - http://www.sciencemag.org/