Zhruba před rokem jsem se náhodou dostal na stránky http://jnaudin.free.fr/lifters/main.htm. Pan Jean-Louis Naudin zde shromažďuje informace o praktickém využití velmi zajímavého elektrokinetického jevu ve vysokonapěťovém asymetrickém kondenzátoru. Tento jev později nazvaný Biefeld-Brownův efekt (http://en.wikipedia.org/wiki/Biefeld-Brown_effect) objevil v roce 1921 americký fyzik Thomas Townsend Brown. (18. 3. 1905 – 22. 10. 1985).
Obr.1 - T. T. Brown v laboratoři 1921 a patentová přihláška elektrokinetického jevu
(http://www.4reference.net/encyclopedias/wikipedia/Biefeld_Brown_effect.html)
Poslední adresu doporučuji navštívit, protože kromě odkazů na patenty T. T. Browna se dostanete nepřímo na francouzské stránky s obrovskou databází patentů všech možných velikánů včetně mého oblíbence Nikoly Tesly (zkuste někdy heslo tesla coil a budete rovněž uchváceni úžasnými pokusy), ale najdete tam i patenty Tesly Holešovice ˘.
Přes veškerou snahu se mi nepodařilo získat žádnou použitelnou fotografii druhého z vynálezců Dr. Paula Alfreda Biefelda (pouze konspirativní foto s tváří ve stínu), nicméně další pokusy jsou spjaty především s usměvavým Američanem, a ten má rozsáhlou fotogalerii na http://www.soteria.com/brown/ .
Tyto krásné rotující talíře napájené vysokým napětím (nezjistil jsem, jak v elektronkové době vyráběli vysoké stejnosměrné napětí) byly samozřejmě o něco později také patentovány.
Obr.3 - Grafická část patentové přihlášky elektrokinetického aparátu.
Tímto modelem vývoj samozřejmě nekončí a na francouzských anebo i amerických (bohužel s výjimkou náhledu první strany placených) stránkách najít další patenty vynálezce Browna, či jeho následovníků. Tvar asymetrického kondenzátoru vynálezce Jonathana W. Campbella podle patentu z roku 2001 je asi nejblíže modelu, který mi nakonec vzlétl.
Obr.4 - Ukázka novějšího patentu a grafického řešení placených patentových stránek.
Na závěr této úvodní kapitoly bych Vás ještě rád upozornil na principiálně velmi podobný projekt létajícího iontového letadla majora DeSeverskeho (USA). Nenechte se zmást škvárovým vzhledem 40 let staré představy iontové helikoptéry kreslíře z časopisu Popular Mechanics. Výzkum to byl solidní, je podchycen patenty a na netu http://www.markwilson.com/ioncraft/ lze najít i video letu rozměrného upoutaného modelu ionocraftu (neunesl zdroj vn, takže byl spojem kabelem se zdrojem). Z nekvalitního videa v podivném kódování indeo video5 je patrné, že model byl řiditelný na dálku pomocí předchůdce joysticku jehož provedení je součástí patentu. Jistě se ale asi všichni shodneme, že by asi nemělo v době letu pršet ˘.
Při té příležitosti bych si dovolil ještě vzpomenout na předválečného autora dětských vědeckofantastických knížek J.M. Trosku (http://pes.internet.cz/scifi/clanky/4877.html). Jeho představa kosmické rakety se sršící rozsochou na přídi a opačným pólem statické elektřiny na zádi se příliš neliší od asymetrického kondenzátoru a zážitky přímých účastníků pokusů s velkými modely iontových vznášedel, jakoby vypadly ze stránek jeho knížky Zápas s nebem.
PS: pokud problematiku sledujete, tak jistě víte, že s jiným principem iontového pohonu počítá i NASA (http://www.astro.cz/win/apod/ap030720.html).
Praxe a teorie letu
Praxe je jednoduchá – lifter lítá. S teoriemi letu je to poněkud horší a přiznám se, že je to poněkud mimo můj obor. Naposledy jsem se totiž s teorií elektrostatického a elektromagnetického pole setkal naposledy na vysoké škole před dvaceti lety, a proto složité rovnice přenechávám povolanějším a v rámci popularizace jevu se pokusím nadnést svůj názor na věc. Samozřejmě uvedu odkazy na stránky na vědecké i pseudovědecké vysvětlení letu. Jinak za sebe, já jsem se vrátil do dětství a postavil jsem si fungující hračku – létajícího draka a ten pocit euforie, že to opravdu letí, je podobný. Na úvod případné diskuse uvádím jeden pěkný americký patent talíře poháněného rotujícím magnetickým polem, který ovšem na rozdíl od ostatních projektů nikdy neletěl, což je škoda, protože vypadá dobře.
Na internetu mám ze všeho nejraději to, že mi nikdo neříká, co si mám myslet, žádný redaktor mi necpe své názory, vše si mohu v klidu promyslet (nehrozí rychlý střih jako v televizi), kdykoliv se mohu k něčemu vrátit a najít k tomu spoustu dalších doplňujících informací. Pevně doufám, že tato iluzorní svoboda projevu vydrží co nejdéle. Samozřejmě to má i své stinné stránky, protože neexistence odpovědného redaktora (který si to zodpoví, jak říkal Werich) klade zvýšené nároky na čtenáře a jejich rozum a cit pro realitu. Bylo by ale nespravedlivé neuvést v odkazech i některé prameny věnující se soustavně jevům na okraji oficiální vědy už proto, že bývají dobrou startovací adresou se spoustou zajímavých linků. Takže pro snílky uvádím adresu http://www.mwm.cz/CD/c1178.htm, no a skeptici budou mít jistě radost z odkazu http://www.sisyfos.cz/blb/blb2002l.htm. Skeptici sice mívají pravdu, ale nic zajímavého kromě vyvracení nápadů bláznivých snílků na jejich stránkách zpravidla nenajdete (a všimněte si už té arogance v adresářích serveru ˘). Není bez zajímavosti, že podle informací z poslední adresy nadpoloviční většina Američanů věří na UFO (bodejť ne, když na všechno mají patent). To ale podle mne škodí světu mnohem méně než mnohé jiné víry a oba filmy Muži v černém jsou docela roztomilé, ne? Takový podivný pocit, jako při sledování seriálu Akta X jsem měl i při zjištění, že blahopřání k úspěšné realizaci pokusu, které jsem obdržel od pana Naudina, má opatrná mailová schránka automaticky vyhodnotila jako spam a rovnou hodila do koše ˘.
Je vidět, že problematika je živá a po smrti T. T. Browna se bádat nepřestalo. Pro nějaké chytráky, kteří už přemýšlí, jak by se to případně dalo zpeněžit, uvádím malé upozornění. Vše je pod ochranou patentů platných i v naší republice (viz. obr.7). Nicméně v Americe jsou firmy, které se specializují na výrobu těchto úžasných hraček a za přijatelný peníz (na americké poměry) si můžete zakoupit jak hotové hračky, tak i potřebné komponenty pro vlastní realizace, např.: http://www.futurehorizons.net/grav.htm, http://www.appliedelectrogravitics.com/ a http://tventura.hypermart.net/index.shtml. Jakž takž přijatelné vysvětlení principu letu se dá vydolovat z patentových zpráv a z textu o iontové helikoptéře (http://www.rexresearch.com/desev/desev.htm).
Obr.8 - Obrázky z nekvalitního videa demonstrace letu ionocraftu
Volně cituji údiv novináře pozvaného na demonstraci ionocraftu:
„Bylo to naprosto strašidelné. Bez zvuku se ta zvláštní špičatá věc zvedla do výšky a zastavila se. Pak to udělalo několik půvabných otáček a zůstalo to nehnutě viset. Teprve po chvíli jsem zavřel ústa. Projektant David Yorish si všiml mého zmatku a zeptal se.
Nějaké otázky?
Co to zvedne?
Ionty, odpověděl vynálezce a pustil se do dalšího vysvětlování“.
…ta atmosféra z té demonstrace nevyčichla ani po čtyřiceti letech, pusťte si tu videoukázku…
Obr.9 - Řešení analogového joysticku a princip letu ionocraftu a jeho řízení
„Vysoké napětí mezi elektrodami způsobí mohutnou emisi elektronů z hrotů, které jako broky zasypou molekuly okolního plynu, čímž dochází k jejich ionizaci. Ionizované molekuly jsou přitahovány ke spodní mřížce a spolu se strženými neutrálními molekulami tvoří průvan (downwash), který vytváří reaktivní tah vznášedla (to je demonstrováno tou dymovnicí na dlouhé tyči). Záporné ionty plynu jsou zachyceny mřížkou, ale stržené neutrální molekuly pokračují mřížkou. Ionty se chovají podobně jako muž, který šlape vodu a stlačuje ji pod sebe (hezké přirovnání z originálního textu)“. Pro úplnost v době experimentu se používal zdroj 30kV s odběrem 3 mA, čili 90 wattů bylo zapotřebí k letu modelu o váze dvou uncí. Stejný efekt iontového větru nastává i u klasického trojúhelníkového lifteru, což se opět demonstruje kouřovým testem. Na stránce http://tventura.hypermart.net/smoketest.html je kromě následujících obrázků i krátké video kouřového testu.
Obr.10 - Demonstrace iontového větru procházejícího středem liftru.
Bohužel tak jednoduché to není, liftery létají podle některých pramenů nejen v plynu, ale i ve vakuu a tam samozřejmě tento efekt nepřichází do úvahy. Někteří se levitaci pokoušejí vysvětlit eterem (viz článek pana Wojnara z odkazu na začátku kapitoly), jiní tvrdí, že v amatérských podmínkách nelze nikdy udělat dostatečně vakuum, takže tam stále zůstává dostatek molekul potřebných k letu. Pokud spekulujete, že to má něco společného se zemským magnetismem či antigravitací, nebo že je tam ukryta nějaká další elektroda, můžete tyto úvahy snadno vyloučit stavbou rotačního stroje s asymetrickým kondenzátorem. (http://www.tdimension.com/news.html).
Obr.11 - Demonstrace rotačního pohybu asymetrického kondenzátoru ve vakuu
Pro další rozjímání nad tímto zázrakem (Slováci mají myslím výraz čudo) doporučuji text z http://arxiv.org/ftp/physics/papers/0211/0211001.pdf, ve kterém najdete přiměřeně složitý výklad. Pokud hodně spěcháte na stavbu modelu, tak docela použitelně vypadají obecné zásady pro stavbu http://www.americanantigravity.com/highreliability.html. Jsou tam i docela pěkné návody včetně modifikaci a bezpečnostní předpisy, help pro řešení problémů (troubleshooting guide) autora T. M. Ventury, který uspořádal minulý rok show pro prestižní americký časopis a pozval profesionálního fotografa designu (nejkrásnější obrázek lifteru, který jsem kdy viděl). Text na http://www.americanantigravity.com/lifterplans.html je doplněn spoustou obrázků videosouborů a odkazů. No a na závěr? Samozřejmě cíl veškerého snažení je let s živou bytostí. Takže gratulujeme, myšák Orville ve zdraví loni absolvoval první let.
Obr.12 - První světový electronaut (http://jlnlabs.imars.com/lifters/orville/index.htm)
Jinak jsme asi ve stadiu, kdy začínala vzduchoplavba, cituji z http://www.volny.cz/balloonteam/prukopnici.htm:
První živí tvorové, kteří letěli v balónu byli kohout, kachna a ovce. Vznesli se v horkovzdušném balónu bratří Montgolfierů (o průměru 13m) dne 19.září 1783.
Ing. Robert Láníček
lanicek@ centrum.cz
lanicek@ centrum.cz
DOWNLOAD & Odkazy
- Lifter – levitující kondenzátor - Experimenty a konstrukce
- Lifter – levitující kondenzátor - Dodatky
