Jste zde

Vysílací věže – turistické cíle nebo cíle pro turisty?

Jan Robenek, 9. Prosinec 2010 - 0:00

Také se cíle Vašich výletů s rodinou či přáteli jmenují Lysá hora, Praděd, Liblice nebo třeba Kleť? A také při pohledu na jejich uměle vytvořené vrcholy cítíte neodolatelnou potřebu podat odborný výklad? Potom zcela jistě čtěte dále a nejen tento text! Na pulty knihkupectví se totiž nedávno dostala neobyčejně zajímavá, více než 150stránková vázaná kniha Marka Podhorského (freytag & berndt) s názvem

Vysílací věže,

která díky úzké spolupráci s celou řadou bývalých i současných zaměstnanců akciové společnosti České Radiokomunikace poutavým způsobem představuje celkem

36 nejvýznamnějších vysílacích věží,

provozovaných v České republice. Když ji viděl kolega, který jako technik stanul snad na každé z nich, započal listovat a zářit nadšením, třebaže v této souvislosti zpravidla vyzařuje něco úplně jiného: „Jé – Harusův kopec, Kojál, Mezivrata, ...a tady je Svatobor, … no ty se směješ, ale když máš zmrzlé ruce, tak ti to prostě někdy vypadne!“

Každé vysokofrekvenční dominantě byla vyhrazena samostatná kapitola, ve které se čtenář poutavým způsobem seznámí s

mnohdy pohnutou historií a vývojem,
technickým vybavením, ale také
širším zařazením do zeměpisného kontextu včetně
turistických zajímavostí v nejbližším okolí.

Nádherné fotografie, tištěné na křídovém papíru, pak už jen umocní lítost nad tím, že se běžný smrtelník do těchto výšin jen tak, zpravidla však nikdy nebo jen jednou, nepodívá – tedy kromě Žižkovské věže, Ještědu nebo Pradědu (ilustr. fotografie v textu pochází ze soukromého archivu autora článku).

V okolí vysílače Hošťálkovice vede hned několik cyklistických tras – vřele doporučuji, zejména pak na horském kole (ilustr. fotografie v textu pochází ze soukromého archivu autora článku)

Všech 36 zcela samostatných kapitol bylo napsáno poutavou, mnohdy také vtipnou formou, která širokou veřejnost laskavě poučí, přičemž odborníky z praxe rozhodně neurazí, ba právě naopak! Protože se na vzniku celého projektu podílelo skutečně mnoho lidí přímo z centra dění, staly se nedílnou součástí doprovodného textu také zajímavosti, provázející v dobách ne zase tak dávno minulých např. technické postupy při hledání vhodné lokality – bez počítačového vybavení vskutku originalita, okolnosti dvakrát slavnostně otevřeného vysílače či postřehy na adresu tehdejšího režimu, StB, rušiček i onoho bájného sledování jinak nedostupných zahraničních programů za dlouhých nočních směn. Při samotné četbě si tak, více než kdy jindy, uvědomíme náročnost a také složitost celého přenosového systému, jeho budování a také nezbytné údržby, které rozhodně nepřejí drsné klimatické podmínky, vysokofrekvenční výkony, resp. v určitých obdobích ani aktuální politické poměry, takže pokud na Vás právě nemíří samopalem, kterým před chvílí zrovna zrušili atraktivně blikající a kmitající přístrojový panel – kdo by ostatně se zbraní v ruce takové výzvě odolal, můžete alespoň v klidu a pokud možno bez zvýšených emocí znovu pokračovat v oživování v té době těžce dostupných systémů, které v duchu stále prosíte, aby se tak nerozlaďovaly – to byla ale věta!

Skládku zde nechceme – pokud budeme chtít, vystačíme si sami...

Knihu s „klíčovými“ výrazy, jako například námraza, odstřel, sabotáž, cyklotrasa, terénní Tatra 805, Kathrein nebo ZARAT jsem s potěšením přečetl od začátku až do konce a skutečně, je co obdivovat – považte třeba takový provoz kotveného stožáru, jehož výška překračuje 350 m nebo nadmořské výšky, kde se díky třímetrovým závějím prakticky nepohnete, příp. až za půl roku! Můžu ji tedy rozhodně doporučit. Nic Vám zároveň nebrání v tom, abyste začali číst klidně od konce – co kapitola, to unikát, přestože se drží jednotného, přehledného a nesmírně poučného stylu (jen bych byl více opatrný ve věci určité rivality mezi jednotlivými věžemi a jejich výškou – v Mahlerových sadech sice např. naměříme 216 m, ale pravděpodobně se nebude jednat o nejvyšší věž u nás, když třeba betonová Buková hora hrdě hlásí 223 m; pochopitelně, neuvažujeme zde ani další, kotvené stožáry s ještě závratnějšími parametry, ale to si laskavý čtenář určitě uvede na pravou míru sám). Přidejme k tomu digitální mapu České republiky, dobové – černobílé i současné – barevné fotografie přes celou stranu a z míst, která vidí zpravidla jen ti vyvolení (škoda jen, že v knize nenajdeme snímky vnitřního vybavení pracovišť, ale to je opravdu zanedbatelný detail nad rámec původního záměru, snad příště – určitě by potěšila i samostatná časová osa výstavby a rozvoje jednotlivých věží), způsob zpracování, čtivou češtinu a obrovské nasazení s cílem přiblížit veřejnosti, že když si večer, znavená po vyčerpávajícím dni, sedne před svou úhlopříčku přes půl obývacího pokoje, nebylo by mnohdy co chytat, kam se připojovat, příp. také komu telefonovat, nebýt vysílacích věží, dominanty nejednoho kopce, jedněmi zatracované, druhými opěvované, kterou lze buď tiše tolerovat nebo také blíže a z bezpečné vzdálenosti poznávat. Jen na ně, prosím, sami nikdy nelezte! I když to Vaše sítnice ustojí, jako že pravděpodobně určitě ne, může se stát, že přestože večer zhasnete, stále bude v pokoji „něco“ svítit :)

Jak se „vaří“ počasí: Toho dne bylo potřeba pevně držet golfové hole, jen aby samy neujely i s dítětem do kopce – některé části jsme ale i tak zastavili až po 50 metrech...